Roku 1794 vylíčil prof. Jos. Ant. ryt. RIEGGER, rodem Němec ale jinak dobrý znalec poměrů českých, ve svém náčrtku "statistického zeměpisu Čech" povahu českého lidu takto: "Po stránce tělesné jsou Čechové střední výšky, nikoliv tlustí, ale svalnatí, houževnatí, pevní a silní. Jich ústrojnost jest výtečná, též mají mnoho smyslové bystrosti. Duševní povaha Čechů jest povšechně dobrá. Jich srdce jest jemnocitné a dobrotivé. Nějaké je ovládající vášně povšechně u nich není. Jejich duševní dary jsou zajisté výborné. Jich nadání k nejrozmanitějším vědám a umění jest výtečné. Přirozený vtip mají v značné míře. Takřka vrozená náklonnost k hudbě jest jim se všemi ostatními slovanskými národy společná. Po stránce mravní jsou Češi povšechně nábožní, často až pověreční, jsou oddáni náboženství svých otců, staré monarchistické vládní soustavě a svým starým mravům a zvykům; jsou pracovití, vytrvalí, vzdorující všem obtížím, i válečným, ale přece mírumilovní, vždy veselé mysli, shovívaví, dobročinní, poctiví a věrní; v zevním chování jsou přímí, suší a ukazují obyčejně též menší uhlazenost. Taká jest základní povaha Čechů, kde zůstala čista a nedotčena..."
In the year 1794, Jos. Ant. RIEGGER, knight, German by birth but otherwise an authority on things Czech, described, in his outline of the ‘statistical geography of Czech lands' the nature of the Czech people as follows: "As regards their physiological features, the Czechs are of middle height, not fat but muscular, resilient, firm and strong. Their build is excellent, and they are possessed of much sensual agility. The Czechs' spiritual nature is generally good. Their heart is tender and gentle. A generally prevailing passion which might have Czechs in its grip is not in evidence. Their mental gifts are certainly excellent. Their aptitude for various sciences and art is tremendous. They are well-endowed with natural intelligence. They share their, practically innate, predisposition for music with other Slav nations. As regards their morals, the Czechs are generally religious, often even superstitious, they are devoted to the religion of their fathers, the old monarchy-based system of government, and their old customs and habits; they are industrious and perseverant, they face courageously all adversity, even war, but remain peace-loving, always in good spirits, understanding, charitable, honest, and faithful; in their outward behaviour they are direct, dry, and typically display less refinement. That is the basic nature of Czechs, where it remained pure and untouched..."
Other features of Czech nature and anatomy mentioned by Matiegka include:
This short work is a beautiful example of how science is closely linked with the program of national self-determination. The publication of this pamphlet probably closely coincided with the founding of independent Czechoslovakia (in September 1918) which brought a new independence to Czechs and Slovaks after almost three hundred years of being governed by Austrian monarchs.
Prof. Matiegka is basically giving a pep-talk to his less-educated compatriots, giving a scientific justification for the independence of the Czech nation and its place in the ‘family of nations'. He also urges the nation to take good care of itself, to preserve its strength for ever.
Buďme si proto vědomi své síly, važme si svých tělesných předností, chraňme svého zdraví a zdokonalujme svou přirozenou zdatnost - a český národ bude pro veškerou budoucnost nejlépe opatřen! Let us then be aware of our strength, let us value our physiological advantages, let us protect our innate ability - and the Czech nation will be safe for ever more!
From The Origins and Beginnings of the Czechoslovak People
The general average stature of the adult males is 169 centimeters, of adult females 157 centimeters. The head is of good size and generally brachycephallic ... The brains even in proportion to stature, show very favorable proportions. In pigmentation (color of eyes and hair) the people range from blonds to brunettes with preponderance of the latter. On the whole, physically as well as mentally, they represent a sound stock and one of favorable appearance. (p. 486) from The Origins and Beginnings of the Czechoslovak People by Jindřich Matiegka, from The Smithonian Report for 1919, Washington, Government Printing Office, 1921.
Povídka o tom, jak si Češi váží knedlíků,
přeložená z ruštiny. Od jednoho z nejvýznamnějších ruských satiriků
tohoto století, který strávil posledních několik let svého života
v Praze, kde zemřel v roce 1925.
Na světě nelze najít jemnější a vzdělanější lidi než jsou Češi.
Jsou laskaví. Jsou starostliví. Jsou ohleduplní. Chladnokrevní. Vždy mají výbornou náladu. Nás Rusy mají velice rádi.
Ještě nikdy jsem neviděl, aby se Čech na veřejnosti rozlobil. Jenže já nemám nic radši, než se potýkat s nejsložitějšími věcmi na světě... A tak jsem se rozhodl, že rozlobím Čecha.
Seděli jsme v restauraci, tři Češi a já, a přátelsky jsme popíjeli pivo.
Počkal jsem si na pauzu v rozhovoru, upřel jsem na své společníky inteligentní pohled a neohroženě jsem řekl: „Vaše vláda se mi vůbec nelíbí."
Já bych na místě Čecha odpověděl: „Zato vy Rusové máte výbornou vládu!"
Místo toho Čech jen krátce odpověděl: „Víte, naše vláda je ještě mladá. Nakonec taky zestárne, získá zkušenosti, a určitě, se vyhne těm chybám, o kterých hovoříte."
„A ta vaše Praha se mi taky nelíbí!" řekl jsem a pro každý případ jsem pozvedl ruku, abych odrazil případný úder svého souseda.
„A vidíte, já si myslím, že je to hezké město," ostýchavě odvětil můj společník.
„A co víc, pánové! Že se nestydíte? Jak můžete navalit na spícího člověka půl metráku?"
„Kdo na vás navalil půl metráku?" zhrozil se můj soused, sedící na levo.
„Promiňte! A co ty vaše peřiny, kterými se přikrýváte?! Vespod peřina, navrch peřina... Ráno pak napůl udušeného člověka musí hledat pokojská a dát mu masáž a umělé dýchání, aby ho přivedla zpátky k životu."
„V zimě je pod peřinou teplo," odpověděl nesměle Čech. „Ovšem máte pravdu, že pokud na ni není člověk zvyklý, může mu to být nepříjemné."
„A jak u vás restauracích servírují vodku? Už vám ji někdy přinesli před obědem?! Vždycky ji nosí se sladkým!!! Co je to za pořádek?!"
„To bude asi proto, že náš národní nápoj je pivo..."
Křičel jsem, gestikuloval, vymýšlel jsem si stále závažnější věci - Češi však zůstávali zdvořilými a klidnými... Bil jsem hlavou o tuto kamenou stěnu slušnosti, až jsem ochraptěl, a nakonec, když už jsem nemohl přijít na nic jiného, řekl jsem:
„A už vůbec mi nechutnají ty vaše..."
Až se bojím i napsat to slovo, jež jsem tehdy vyslovil, protože, jen co zaznělo, odehrála se v mých společnících ohromná změna... Jejich tváře se zalily krví, oči se blýskaly rozhořčením, a rozvášněné pěsti udeřily do stolu:
„Jste tady v Čechách na návštěvě!" ozvaly se hlasy. „Proto není slušné říkat takové věci! Jestli vám nechutnají, jeďte si zpátky do Ruska!"
Panebože! Proč se tak na mě rozzlobili? Vždyť jsem jenom řekl, že mi nechutná taková obyčejná věc jako jsou „knedlíky"!
To je to slovo, které tak rozvášnilo mé české přátele...
„Promiňte přátelé, ale co je na nich dobrého? Co to jsou knedlíky? Není to nic jiného než vařený chleba, těžký jak olovo‚ který vám pak leží v žaludku jako kámen. Vždyť jestli bych jedl knedlíky každý den, postavil by se mi v žaludku kamený dům.!"
„Vy nemáte kámen v žaludku," křičel můj společník, „vy máte kámen v srdci. Jestlipak jste vůbec někdy jedl opravdové knedlíky?!"
A další Čech, vůbec nejslušnější, řekl: „Zapomněl jsem, že musím jít domů..."
„Promiňte," zarazil jsem se „neříkal jste, že máte celý večer volný?"
„Ano, ale netušil jsem, že tak smutně skončí."
„Já taky půjdu," řekl další.
„Já taky!"
Zůstal jsem v pochmurné samotě.
„Co se dá dělat. Člověk musí jíst."
Nejdřív mi dali polévku s knedlíkem, jako druhý chod ‚vepřovou pečeni‘ s knedlíkem a jako dezert knedlíky plněné jablky. Díval jsem se na ty tři nevinné kousky a přemýšlel:
„Je možné, aby mohla taková maličkost vést k mezinárodními skandálu a přetrhání diplomatických vztahů?"
napsal Arkadiy Averchenko (přel. Dominik Lukeš) -- 14. 8. 2002
More short stories by Averchenko can be found at: http://www.star.net/People/~elnitsky/averchenko.html.
You cannot find a more delicate and more educated person in the world than a Czech...
He is kind. He is gentle. He is considerate. Immovable. Always in good spirits. Likes us Russians greatly.
I have never seen a Czech get angry in public. But for me, nothing gives me greater pleasure than to tackle the most difficult tasks in the world. That is why I decided to put a Czech beside himself with anger...
We - three Czechs and I - were sitting in a restaurant and were drinking beer in a most friendly atmosphere.
I waited for a break in the conversation, looked up, and, with an intelligent look in my eyes, I said unexpectedly: "I don't like your government."
If I were a Czech, I would have said: "Right, and you Russians just have a great government, don't you!"
Instead of that a Czech only said: "You know, our government is still very young. When it grows up and gains more experience, it will surely be able to avoid the mistakes to which you are referring."
"And I don't like this Prague of yours either," I said and, just in case, raised a hand to protect myself from a potential blow from my companion.
"Well, I think it's a rather pretty city," responded my neighbor gently.
"And next, my friends! You should be ashamed. How can you smother a sleeping person with 150 pounds."
"Who smothered you under 150 pounds?" asked my neighbor on the left in a worried tone of voice.
"Excuse me! But what about these feather blankets under which you sleep. There's one beneath you, there's one over you; and in the morning the parlour-maid has to spend a long time looking for you and return you to life through massage and artificial respiration."
"In the winter, it is much warmer under a feather blanket," replied the Czech diffidently. "But if you're not used to it, it could be quite unpleasant..."
"And the way you serve vodka in restaurants. Have you ever seen it served before lunch? They always bring it with the sweets. What a habit!!!"
"That must be surely because our national drink is beer..."
I shouted, gesticulated, and kept coming up with more and more serious things - the Czechs remained affable and happy... I was beating my head against a stone wall of gentility until my throat went sore, and in the end, not being able to uncover any further inadequacies, I said:
"And finally, I don't in the least like your..."
I am afraid to even write down the word I then uttered, because as soon as it sounded, my companions underwent a great transformation... Their faces filled with blood, their eyes gleamed with indignation, and angry fists hammered on the table:
"You are a guest here in the Czech lands!" shouted voices. "And it is not polite to say things like that. If you don't like them, you can go back to Russia."
Good God! What was it that made my friends so angry? The only thing I said was that I didn't like such a simple thing as "knedlíky"!!!
That's the word that caused my friends the Czechs to become so very agitated.
"Excuse me gentlemen, but what is so great about them? What are knedlíky? It's nothing but boiled bread, heavy as lead, which lies in your stomach like a stone. If I ate knedlíky every day, they would form a stone house in my stomach!"
"You don't have a stone in your stomach," cried my neighbor at the table. "You have a stone in your heart! Have you ever even tasted real knedlíky?"
Another Czech, the most delicate of all, said: "I completely forgot, that I need to go home..."
"Excuse me," I worried, "I thought that you had said that you had the whole evening free..."
"Yes, but I didn't realize that it would end so sadly."
"I will go as well," rose another one.
"And I!"
I remained in gloomy solitude.
"What can you do? " Lunch time came.
The first course was soup with knedlíky, followed by pork chops with knedlíky; for dessert knedlík with apples inside. Looking at these innocent pieces of food I was wondering:
"Is it possible that such trifle can bring about an international scandal and the severing of diplomatic relations?"
Oн ласков. Он заботлив. Он внимателен. Невозмутим. Всегда прекрасное настроение. Очень любит нас, русских.
Я никогда не видел, чтобы чех в обществе вышел из себя. А для меня нет ничего приятнее, как решать самые трудные задачи в мире... Поэтому я решил вывести чеха из себя...
Трое чехов и я - мы сидели в ресторане и дружебно попивали пиво.
Я дождался паузы, взглянул на всю компанию хитрыми глазами и неожиданно сказал: «Мне ваше правительство не нравится.»
На месте чеха я бы сказал: «Зато у вас, русских, хорошее правительство!»
Вместо этого чех коротко возразил: «Видите ли, у нас правительство ещё молодое. В будущем оно сделается старше, опытнее и, вероятно, не будет делать тех ошибок, которые бы имеете в виду.»
«И Прага мне ваша не нравится,» сказал я, на всякий случай приготовив руку для защиты от удара соседа.
«А мне кажется - город красивый,» деликатно возразил мой сосед.
«И потом господа! Как вам не стыдно? Как можно на спящего человека наваливать 5 пудов?»
«Кто на вас навалил 5 пудов?!» Испугался мой сосед слева.
«Помилуйте! А перины, которыми вы накрываетесь?! Внизу перина, сверху перина; утром горничная должна долго искать несчастного задохнувшегося человека, чтобы с помощью масажа и искусственного дыхания вернуть ему жизнь!»
«Зимой под периной теплее,» робко возразил чех. «В прочем, действительно, с непривычки, может быть, действительно неприятно...»
«А как ы вас подают водку в ресторане? Вы видели, чтобы хоть паз её принесли перед обедом?! Всегда принесут водку к сладкому!!! Это, вероятно, потому, что наш национальный напиток - пиво...»
Я кричал, жестикулировал, придумывал самые тяжёлые вещи - чехи были неизменно вежливы и спокойны... Я головой бился об эту каменную стену деликатности, я охрип и, наконец, не найдя больше других недостатков, сказал: «И потом мне совершенно не нравятся ваши...»
Я боюсь даже написать произнесённое мной слово, потому что едва это слово прозвучало - с моими компаньонами произошла волшебная перемена... Лица их налились кровью, глаза засверкали негодованием, и мужественные кулаки, как молоты, застучали по столу:
«Вы у нас в Чехии гость!» закричали голоса. «И поэтому невежливо говорить такие вещи! Если вам не нравится - уезжайте к себе в Россию!»
Господи! За что они так на меня рассердились? Ведь я только сказал, что мне не нравится такая простая вещь, как «Кнедлики»!!!
Вот то слово, которое привело в ярость моих друзей-чехов...
«Позвольте, господа, ну и что в них хорошего? Что такое - кнедлики? Это варёный, тяжелый, ка свинец, хлеб, который камнем ложится в желудке. Ведь если я буду есть кнедлики каждый день, у меня в желудке будет каменный дом!»
«У вас не в желудке камень,» кричал мой сосед по столу, «а в сердце у вас камень! Да ели вы когда-нибудь настоящие кнедлики?!»
А другой чех, самый деликатный, сказал: «Я и забил, что мне нужно домой...»
«Позвольте,« забеспокоился, »вы же говорили, что у вас свободный вечер...»
«Да, но я не думал, что он так печально кончится.»
«Пойду и я,» встал другой.
«И я!»
Я остался в грустном одиночестве...
Ничего не поделаешь - придётся обедать одному.
На первое мне дали суп с кнедликом; на второе «вепшово печенье» с кнедликом; на десерт - кнедлик с яблоком внутри. Смотрел я на эти три невинных штучки и думал: «Неужели такой пустяк может привести к международному скандалу и к разрыву дипломатических отношений?»