Povídka o tom, jak si Češi váží knedlíků, přeložená z ruštiny. Od jednoho z nejvýznamnějších ruských satiriků tohoto století, který strávil posledních několik let svého života v Praze, kde zemřel v roce 1925.

Češi 

Na světě nelze najít jemnější a vzdělanější lidi než jsou Češi.

Jsou laskaví. Jsou starostliví. Jsou ohleduplní. Chladnokrevní. Vždy mají výbornou náladu. Nás Rusy mají velice rádi.

Ještě nikdy jsem neviděl, aby se Čech na veřejnosti rozlobil. Jenže já nemám nic radši, než se potýkat s nejsložitějšími věcmi na světě... A tak jsem se rozhodl, že rozlobím Čecha.

Seděli jsme v restauraci, tři Češi a já, a přátelsky jsme popíjeli pivo.

Počkal jsem si na pauzu v rozhovoru, upřel jsem na své společníky inteligentní pohled a neohroženě jsem řekl: „Vaše vláda se mi vůbec nelíbí."

Já bych na místě Čecha odpověděl: „Zato vy Rusové máte výbornou vládu!"

Místo toho Čech jen krátce odpověděl: „Víte, naše vláda je ještě mladá. Nakonec taky zestárne, získá zkušenosti, a určitě, se vyhne těm chybám, o kterých hovoříte."

„A ta vaše Praha se mi taky nelíbí!" řekl jsem a pro každý případ jsem pozvedl ruku, abych odrazil případný úder svého souseda.

„A vidíte, já si myslím, že je to hezké město," ostýchavě odvětil můj společník.

„A co víc, pánové! Že se nestydíte? Jak můžete navalit na spícího člověka půl metráku?"

„Kdo na vás navalil půl metráku?" zhrozil se můj soused, sedící na levo.

„Promiňte! A co ty vaše peřiny, kterými se přikrýváte?! Vespod peřina, navrch peřina... Ráno pak napůl udušeného člověka musí hledat pokojská a dát mu masáž a umělé dýchání, aby ho přivedla zpátky k životu."

„V zimě je pod peřinou teplo," odpověděl nesměle Čech. „Ovšem máte pravdu, že pokud na ni není člověk zvyklý, může mu to být nepříjemné."

„A jak u vás restauracích servírují vodku? Už vám ji někdy přinesli před obědem?! Vždycky ji nosí se sladkým!!! Co je to za pořádek?!"

„To bude asi proto, že náš národní nápoj je pivo..."

Křičel jsem, gestikuloval, vymýšlel jsem si stále závažnější věci - Češi však zůstávali zdvořilými a klidnými... Bil jsem hlavou o tuto kamenou stěnu slušnosti, až jsem ochraptěl, a nakonec, když už jsem nemohl přijít na nic jiného, řekl jsem:

„A už vůbec mi nechutnají ty vaše..."

Až se bojím i napsat to slovo, jež jsem tehdy vyslovil, protože, jen co zaznělo, odehrála se v mých společnících ohromná změna... Jejich tváře se zalily krví, oči se blýskaly rozhořčením, a rozvášněné pěsti udeřily do stolu:

„Jste tady v Čechách na návštěvě!" ozvaly se hlasy. „Proto není slušné říkat takové věci! Jestli vám nechutnají, jeďte si zpátky do Ruska!"

Panebože! Proč se tak na mě rozzlobili? Vždyť jsem jenom řekl, že mi nechutná taková obyčejná věc jako jsou „knedlíky"!

To je to slovo, které tak rozvášnilo mé české přátele...

„Promiňte přátelé, ale co je na nich dobrého? Co to jsou knedlíky? Není to nic jiného než vařený chleba, těžký jak olovo‚ který vám pak leží v žaludku jako kámen. Vždyť jestli bych jedl knedlíky každý den, postavil by se mi v žaludku kamený dům.!"

„Vy nemáte kámen v žaludku," křičel můj společník, „vy máte kámen v srdci. Jestlipak jste vůbec někdy jedl opravdové knedlíky?!"

A další Čech, vůbec nejslušnější, řekl: „Zapomněl jsem, že musím jít domů..."

„Promiňte," zarazil jsem se „neříkal jste, že máte celý večer volný?"

„Ano, ale netušil jsem, že tak smutně skončí."

„Já taky půjdu," řekl další.

„Já taky!"

Zůstal jsem v pochmurné samotě.

„Co se dá dělat. Člověk musí jíst."

Nejdřív mi dali polévku s knedlíkem, jako druhý chod ‚vepřovou pečeni‘ s knedlíkem a jako dezert knedlíky plněné jablky. Díval jsem se na ty tři nevinné kousky a přemýšlel:

„Je možné, aby mohla taková maličkost vést k mezinárodními skandálu a přetrhání diplomatických vztahů?"

napsal Arkadiy Averchenko (přel. Dominik Lukeš) -- 14. 8. 2002